Až od exekutora se dozvěděla žena s datovou schránkou, že je proti ní vedeno řízení, ve kterém byla odsouzena. Osobě žijící v zahraničí doručoval soud na obecní úřad. Má-li osoba zřízenou datovou schránku jako soukromník, nikoli osoba podnikající/živnostník, pak v řízení souvisejícím s podnikáním jedná soud, jako kdyby schránku neměla, odkázal ombudsman k rozsudku Nejvyššího soudu.

Žena dlouhodobě žijící mimo republiku se kvůli způsobu doručování v rámci řízení u Okresního soudu ve Vyškově obrátila se stížností k veřejnému ochránci práv. Podle jejích slov si totiž datovou schránku zřídila právě proto, aby byla pro stát dosažitelná. Stát s ní ale prostřednictvím schránky nekomunikoval.

„Protože dlouhodobě žijete v zahraničí, spoléhala jste se na to, že o případných požadavcích ze strany úřadů či soudů se dozvíte díky datové schránce, kterou jste si pro tyto účely zřídila, a to jako fyzická osoba. Protože Vám však soud písemnosti do datové schránky nedoručoval, nedozvěděla jste se o tom, že je vedeno soudní řízení, ve kterém vystupujete jako žalovaná podnikající osoba, a nemohla jste se tak v soudním řízení bránit. O odsuzujícím rozsudku jste se dozvěděla až na základě písemností exekutora, který Vám naopak písemnosti do datové schránky doručoval,“ shrnuje veřejný ochránce práv ve své odpovědi.

Úplný text stížnosti je zde. Nejde o ojedinělý případ, mnoha lidem je nesrozumitelné, proč stát s držiteli datových schránek někdy komunikuje, ale jindy ne.

Ombudsmanova poznámka na okraj

Veřejný ochránce práv Stanislav Křeček nejprve připomíná, že v jeho pravomoci je pouze šetření státní správy soudů, nikoli přezkum rozsudků či dokonce rozhodování soudů, které jednají nezávisle.

Přesto situaci prostřednictvím „poznámky na okraj“ vysvětluje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu:  „Například Nejvyšší soud dospěl k závěru, že má-li účastník řízení (fyzická osoba) zřízenu datovou schránku podle § 3 zákona o elektronických úkonech, nikoli však datovou schránku podnikající fyzické osoby podle § 4 tohoto zákona, pak v řízení souvisejícím s jeho podnikatelskou činností mu soud doručuje tak, jako by datovou schránku zřízenu neměl,“ uvádí Stanislav Křeček.

Povaha písemnosti musí odpovídat roli schránky

Předmětný rozsudek Nejvyššího soudu řeší otázku procesního práva týkající se doručování a exekuce povinného: „Touto otázkou je, zda mají soudy na základě platných právních předpisů povinnost primárně doručovat písemnosti podnikajícím fyzickým osobám do datové schránky, pokud si tyto osoby zřídily takovou datovou schránku pouze jako fyzické osoby,“ stojí v rozsudku Nejvyššího soudu. Z rozsudku vyplývá, že šlo o problém podnikatele, kterému nebyl doručen exekuční titul.

„V této souvislosti lze poukázat rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která je ustálena v tom, že při doručování je nezbytné rozlišovat typ datové schránky a povahu doručované písemnosti v závislosti na roli a postavení adresáta, jehož se písemnost týká. Pro dodržení zákonného postupu musí povaha písemnosti odpovídat typu datové schránky, do níž má být doručováno, a roli adresáta v řízení. Do jednotlivých typů datových schránek tak lze řádně doručovat pouze dokumenty, které souvisí s činností či postavením držitele dané datové schránky. Nemá-li účastník zřízen typ datové schránky odpovídající povaze doručované písemnosti, bude se účastníku doručovat tak, jako by neměl datovou schránku zřízenu,“ uvádí Nejvyšší soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu.

Úplný rozsudek, ke kterému odkazuje ombudsman, je zde.

Někdy bude obtížné oddělit dvojí tvář

Podle ombudsmana se s tímto názorem dále ztotožnily Nejvyšší správní soud i Ústavní soud: Rovněž Ústavní soud k této otázce uvedl následující:  „8. V předmětném řízení se řešila otázka, zda soudy mají doručovat písemnosti adresované podnikající fyzické osobě, která nemá pro tuto roli zřízenou datovou schránku, do její datové schránky fyzické osoby. Stěžovatel má samozřejmě pravdu, že na jedné straně jde materiálně vždy o toho samého člověka a v řadě případů bude obtížné jeho ‚dvojí tvář‘ oddělovat; na druhou stranu však z hlediska práva nejde o ten samý subjekt a v mnoha činnostech i z praktického hlediska je naopak rozlišování mezi oběma rolemi očividné.“

Podle Ústavního soudu by příslušná zákonná úprava ztratila smysl, pokud by podnikající fyzické osobě stačilo zřídit jednu z mnoha druhů schránek různých účelů a rolí. Také v tomto případě citovaném Stanislavem Křečkem šlo o řízení, ve kterém se oprávněný domáhal pohledávky u povinného v postavení podnikatele. „Nelze ani pominout, že pokud by Městský soud přistoupil k stěžovatelem upřednostňované variantě a zaslal mu rozsudek do jeho datové schránky fyzické osoby, mohl by se naopak potenciálně vystavit (pádnější) námitce, že rozhodnutí doručil nepříslušnému adresátu,“ uvádí v citovaném rozhodnutí Ústavní soud.

Postup soudu byl tvrdý, ale opodstatněný

Podle Ústavního soudu by u živnostníka dávalo smysl při komunikaci se státní správou založit si datovou schránku podnikající fyzické osoby, nikoli pouhého soukromého subjektu.

Podle veřejného ochránce práv jde o složitou věc a rozčarování stěžující si ženy má za pochopitelné, když postup soudu se může jevit jako tvrdý. Existující judikatura však opakovaně objasnila důvody: „Z odůvodnění jejich rozhodnutí je však zároveň patrné, že daný postup, kdy soudy striktně při doručování rozlišují datové schránky fyzické osoby a podnikající fyzické osoby, má své opodstatnění,“ uzavírá veřejný ochránce práv.

Autor: Irena Válová

Zdroj: Česká justice